ŠTURSA Jan [ Osobnost ]
ŠTURSA Jan (* 15. 5. 1880 Nové Město na Moravě, + 2. 5. 1925 Praha) - český sochař
letech 1894-98 se J. Štursa učil na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, před studiemi na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Josefa Václava Myslbeka pracoval krátce jako kameník v Německu. Po absolutoriu (1903) se živil jako štukatér a retušér, než byl přijat za Myslbekova asistenta; profesorem na Akademii se stal v roce 1916. Od roku 1904 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Štursa podnikl návštěvu Paříže a Itálie, ale pak přišla 1. světová válka a v roce 1914 narukoval na frontu v Haliči.
Počáteční tvorbu ovlivnil impresionismus a také Auguste Rodin (Puberta, 1904), posléze a výrazněji secesní symbolismus s určitým vlivem F. Bílka. Busta dívky Život uniká (1904-05) je formálně ještě svázána s impresionismem; blíže k secesi má modelace Duše čisté naše vášně krotí, trojdílné skupiny Reflexe s ústředním dívčím aktem Nirvánou a postranními sousošími Sudičky a Písně noci (1905), a především sochy - vzniklé roku 1906 - které prozrazují jistý zlom ve Štursově tvorbě (Před koupelí, Appassionata, Ráno). Socha Melancholické děvče, kterou se Štursa rázem proslavil, sice patří svým lineárním pojetím k nejčistším projevům českého secesního sochařství, ale zároveň již naznačuje další možnost sochařského vývoje k neoklasicismu. Primavera z roku 1907 je dalším stupněm na této cestě k větší objemovosti, stejně jako Koupání vlasů (1908). Prvním veřejným přihlášením k novému klasicismu, spřízněnému s tvorbou Antoine Bourdella, se staly sochy doprovázející pavilón projektovaný Janem Kotěrou na Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory v Praze (1908). Inspiroval se zde archaickým řeckým sochařstvím; naproti tomu Eva (1908-09) vyznívá více klasicky, Sulamit Rahu (1910-11) a skupiny Práce a Humanity z pylonů Hlávkova mostu (1912-13) představují vrcholy Štursova výtvarného snažení. Sám autor si však nejvíce cenil Odpočívající tanečnice, dílo vzniklé roku 1913, v němž se projevují pro autora typické zalomené obrysy. Ještě před válkou se krátce zabýval kubizujícím expresionismem (reliéf Krásno, 1913; návrhy na pomník Jana Žižky z Trocnova), ale po roce 1918 se přiklonil ke klasické tradici (Dar nebes a země, 1918) a jeho dílo částečně ztratilo vývojovou závažnost. Padající Ikarus (1919) představuje pozdní vyrovnání se s Rodinem a jeho tvorbě je patrně nejbližší; nejvíce expresívní a nejznámější sochou Štursova pozdního období je Raněný (1920-21).
Štursa se vynikajícím způsobem uplatnil i v sochařském portrétu (například Portrét B. Smetany, 1923-24) a jako tvůrce pomníků (Pomník Hany Kvapilové v Kinského zahradě na Smíchově, 1911-12; Pomník Svatopluka Čecha na Vinohradech, 1921-22; Pomník Bedřicha Smetany v Litomyšli, 1923-24) a v oblasti veřejné plastiky (výzdoba Legiobanky, spolu s O. Gutfreundem).
